Ortognátní anatomická dlaha L 0,6

Vyryté čáry na implantátech v 1mm krocích poskytují vizuální pomůcku pro ohýbání dlahy.

Deformita ústní a maxilofaciální oblasti označuje abnormální velikost a tvar maxily způsobené abnormálním vývojem maxily, abnormálním vztahem mezi horní a dolní maxilou a jejím vztahem k ostatním kraniofaciálním kostem, jakož i abnormálním vztahem mezi maxilou a zuby, abnormální funkcí ústního a maxilárního systému a abnormální morfologií obličeje. Účelem ortognátní chirurgie je korekce špatně umístěných zubů, úprava nesourodého zubního oblouku a vztahu mezi zuby a čelistmi, odstranění interference mezi zuby a čelistmi, uspořádání chrupu a odstranění kompenzačního sklonu zubů, aby se operace mohla plynule posunout řezaný segment kosti do navržené korekční polohy a vytvořit dobrý vztah mezi zuby a čelistmi.

Již v roce 1928 se Fauchard pokusil o korekci vykloubení jednoho zubu pomocí zubní svorky, ale chirurgickou léčbu kostních deformit zubů a čelistí vyvinul Hullihen v roce 1848 a poprvé byl popsán v roce 1849. Od té doby, ačkoli mnoho vědců vynaložilo úsilí na výzkum a zlepšení, nebyl léčebný účinek ideální kvůli omezené technologii a lékařské úrovni v té době, takže v následujících 100 letech léčba zubních a maxilofaciálních deformit postupovala pomalu. Až do konce 50. let 20. století, s rozvojem anesteziologie, základní chirurgie, aplikované anatomie a speciálních chirurgických nástrojů, se chirurgická korekce zubních a maxilofaciálních deformit rychle rozvíjela.

V roce 1957 Trauner a Obwegeser poprvé oznámili, že sagitální split ramus osteotomie s intraorálním přístupem byla vylepšena Dal Ponym (1961), což znamenalo novou fázi chirurgické léčby maxilofaciálních deformit. Od 70. let 20. století, díky Bellovi a úsilí mnoha vědců, se v systému aplikované anatomie a prokrvení čelisti a tkání a po dynamických změnách průlomu v zásobování kostí čelisti a tkání dále položil biologický základ moderní čelistní chirurgie, aby se dosáhlo dosažení každého zubu - transplantace lepkavé periostální kosti s translokací pedikulu kompozitní tkáně, což poskytuje vědecký základ a záruku úspěchu. Kromě toho zavedení principu kombinované chirurgicko-ortodontické léčby zdokonaluje chirurgickou léčbu zubních a maxilofaciálních deformit a skutečně vstupuje do nového období kombinování funkce s morfologií.

Protože chirurgická léčba pacientů s deformacemi zubů a maxilofaciální oblasti by měla být založena na deformitech a požadavcích na léčbu, měl by být komplex zubů a kostí otevřen a posunut, aby se rekonstruoval trojrozměrný prostorový vztah a funkce normální struktury zubů a maxilofaciální oblasti a aby se dosáhlo uspokojivého kosmetického efektu maxilofaciální oblasti. Proto by měl být plán léčby zubů přesně zvážen a navržen před operací a očekávaný terapeutický účinek zvoleného plánu by měl být před operací předpovězen.

Ortognátní chirurgie se používá k řešení funkčních abnormalit nebo abnormalit morfologie obličeje způsobených abnormální velikostí a tvarem maxily v důsledku jejího vývoje, jakož i abnormálním vztahem mezi velikostí a tvarem maxily a ostatními obličejovými kostmi. Chirurgický zákrok může být nutný ke zlepšení rysů obličeje, včetně závažné horní alveolární přední protruze (vybočené zuby), dolní alveolární přední protruze (předkus), velkých předních otvorů čelisti a závažných kostních odchylek.